Tak já su Nero.
Vlastně se jmenuju Aron, ale mně se to nelíbilo, tedy vlastně se to nelíbilo Martině a Pavlovi, takže mi říkají Nero. Vždyť taky můj táta se jmenoval Simbad a byl Nero (černý) Tigrato (žíhaný). A Nero byl taky caesar a Pavel je vlastně taky český caesar.
A plemeno? No su kaník,
Cane Corso !
Moje matka byla Brandy Matibo a narodil jsem se jí 23.12.2000.
Devět týdnů jsem žil v temné garáži, v jakési ohrádce. Ještě že tam byla máma a brášci. Občas nám tam někdo rožnul žárovku a hodil něco na žrádlo.
Prý je prvních osm až devět týdnů života štěněte velmi důležité pro utváření povahy. Asi mě to dost poznamenalo. S ostatníma pejskama vycházím celkem dobře, ale před lidmi mám respekt, jsem nedůvěřivý a aji trochu lekavý. Ale 24.2.2001 si mě koupili Martina a Pavel a jsem s nima rád.
A teď vám popíšu, jak trávím dny. Ráno se jdu s Pavlem vymočit na dvůr a pak běžím zpět do třetího patra, kde už čeká Martina, aby mi utřela ťapky a pustila mě domů. Martina jde dolů za Pavlem a jedou spolu do práce. Ale na mě čeká moje miska s granulemi a vždycky ješte s něčím dobrým. Někdy je tam několik vařených kuřecích krků, jindy kousky krůtího masa nebo i tvrdý sýr a nebo i ještě něco jiného. No po jídle si chvilku hraji s nějakou hračkou, pak zkontroluju, jestli je vše jak má být, chvilku si zdřímnu (no většinou dost dlouho) a pak už vyhlížím Martinu s Pavlem.
Tak su vždycky šťastnej, když přijdou! Normálně, když mám běžnou radost, tak vrtím ocáskem, ale když je vítám z práce, tak se tak kroutím, že mi málem zadní nohy jdou před přední. A nejradši bych jim olizoval ruce a bral je jemně do tlamy. Ale naučili mě, že si mám vzít do tlamy balónek nebo nějakou hračku a tak je neolizuju. Oba mě hladí a hladí a drbou a pak valíme rychle dolů. Tam vyhoupnu do auta a jedeme všichni za město na vycházku.
Pěkně se projdeme, já si všechno pořádně očuchávám, občas se potkám s nějakým psem, ale ti jsou většinou malí a moc mě nazajímají. Ale když potkám nějakého většího, tak mu musím ukázat, že já jsem pánem. A když se podřídí, tak ho nechám. Většinou mě ale Martina s Pavlem vezmou na vodítko, takže mu nemůžu ukázat svou nadvládu. Jo, párkrát mě už rafl nějakej malej pes. To se jen tak po něm oženu tlapou, převrátím ho na záda a jdu majestátně pryč.
Hrozně rád běhám a jsem k neutahání. Tam, co jezdíme na ty vycházky, je louka a Martina s Pavlem pak jdou asi tak padesát metrů od sebe a já lítám od jednoho k druhému. To se mi líbí.
O víkendu pak jedeme většinou někam do lesa. To je aspoň něco! Tady stopuju zvěř a běhám a běhám. Vím, že bych správně neměl být v lese na volno, ale kde jinde se můžu proběhnout? Já stejně nic nelovím a každý hajný by měl mít rád zvířata a pochopit, že lesu ani zvěři neškodím!
Už se těším, až bude trochu tepleji. To se vždycky odstěhujeme na chatu a jsme tam třičtvrtě roku, někdy až do poloviny prosince. Je to tam lepší, než ve městě. Celé dny jsem venku na zahradě a do lesa chodím lítat skoro každý den, když přijede Martina s Pavlem z práce. Jo a ještě večeřím v osum večer a když jsme ve městě, tak chodím o půl jedenácté večer na dvůr čůrat. Na zahradě si jdu, jak se mi zachce.
Nemám špatný život, že? Však mi taky říkávaj, že by si to se mnou klidně vyměnili….
Na chatě je to parádní. Martina s Pavlem ráno odjedou do práce a já můžu být celý den venku. Napřed jdu zkontrolovat celou zahradu, jestli tam není něco novýho nebo jestli tam někdo nebyl a nezanechal nějaké stopy. Občas jsem narazil na nějakou čerstvou stopu krtka nebo myši a tak jsem hrabal a hrabal. To pak byla spoušť! Martině a Pavlovi se to ale moc nelíbilo, tak to teď už moc nedělám. No a pak jsem šel na své místečko, pokud bylo už moc slehlé, tak jsem ho trochu ťapkou načechral, a vyvaloval jsem se a třeba i podřimoval. To ale nebylo furt. Stačilo, když tam kousek dál šel soused ze zahrady, tak jsem byl hned ve střehu a štěkal jsem, aby věděl, že tam su a že ho slyším. Nejlepší bylo, když šel okolo se svým vlčákem. To jsme pak na sebe přes bránu štěkali a běhali podél plotu. To jsem se vždycky krásně naježil a pěkně jsem mu dával. Škoda jen, že tam byl ten plot. Ale i tak to bylo vzrůšo.
Nebo soused hned vedle nás. Jednou tam s něčím tak třískl, že jsem se lekl až jsem si málem cvrkl. To jsem si ho pak vyštěkal! A pak jsem mu to oplácel. Když šel okolo plotu, tak jsem bafl, že se lekl zase on. Však jednou na mě chtěl vylít kýbl s vodou, ale to se mu nepodařilo. Když chcu, tak jsem děsně rychlej. Odskočil jsem a vyštěkal jsem si ho. Toho jsem neměl moc rád.
Zato soused z druhé strany zahrady, ten byl fajn. Na toho jsem taky vůbec neštěkal a když tam nebyl, tak jsem mu hlídal chatu. Jo jednou večer, to už byla tma a s Martinou a Pavlem jsme si povídali za chatou, jsem najednou vystartoval a valil jsem štěkat až nahoru k plotu. Nějakých 70 metrů to bylo. Martina s Pavlem se divili, protože nic neslyšeli, ale já jsem věděl svoje. Šli tam po sousedově pozemku dva cizí lidi. Pořádně jsem je vyštěkal, aby si nemysleli, že si tam můžou dělat co chcou. Však mě potom Martina s Pavlem za to chválili. Měli radost a já taky.
Na zahradě to bylo prima. Furt tam byla nějaká zábava. A pak když přijela Martina s Pavlem z práce! To jsem měl takovou hroznou radost! Jenom se převlíkli a šli jsme na vycházku do lesa. Tam jsem si vždycky začuchal a proběhl jsem se. Někdy jsem i honil zajíce nebo jsem běhal za srnkama. Pořád jsem zkoušel, jestli už neumím běhat rychleji, ale vždycky mi utekli. Jednou jsme běželi tak daleko, že si Martina s Pavlem mysleli, že už netrefím zpátky. Jenže přece nejsu blbej. Vždycky jsem perfektně věděl, kterým směrem se mám vracet i když ty srny mě třeba zatáhly až bůhví kam a ještě během toho výletu několikrát měnily směr. Mě ale nezmátly.
O víkendu jsme občas jeli na výlet. To taky nebylo špatný. Jiný les, jiné louky. Všude jiné pachy a pořád něco novýho. To jsem taky měl moc rád. Jenom jsem neměl rád, když jsme jeli někam, kde nebyl ani les ani louky a všude plno lidí. To jsem byl trochu nesvůj. Martina s Pavlem mysleli, že si tak na to zvyknu, že mi to pak ani nepřijde, ale sami viděli, že to nepomáhá. Raději mě v takových případech pak nechávali doma a já jsem byl raději, že mám klid. Sice bych byl raději s Martinou a Pavlem, ale když tam bylo tolik cizích lidí ….
A pak po několika letech začali Martina s Pavlem stavět nový domeček. To taky bylo dobrý. Martina byla se mnou na chatě, většinou dopoledne něco dělala a vařila. A já jsem ji buď sledoval, což mě baví, a nebo jsem lítal po zahradě. A pak jsme šli na vycházku a došli jsme na novou zahradu, kam potom přijel z práce Pavel. Oni stavěli a já jsem zase sledoval, co se kde šustne. Někdy jsme šli na novou zahradu s Martinou už ráno a Martina tvrdě pracovala. Večer jsme jeli zase všichni na chatu.
Ta stavba jim šla celkem rychle. Ani jsem se nenadál a už jsme se stěhovali.
Na novým domečku se mi líbilo. Do lesa to bylo daleko blíž a Martina byla skoro pořád se mnou doma. V zimě tam bylo teplo, netopilo se v kamnech, jako na chatě, kde kamna přes noc někdy vychladla a k ránu tam bylo zima. Tady na domku to bylo fajn. Byl jsem dost často doma a mohl jsem koukat, co Martina dělá. Vždycky jsem si vyloudil nějaký pamlsek. Však se Pavel na oko zlobil, že mě dost rozmazluje. V létě jsem byl zase víc venku. A když bylo moc velký horko, tak jsem šel na pelíšek do domku, kde byl pěkný chládeček.
To to letí, to to letí. Už mi bude brzy 7 člověčích let. Trošku mám sice šedivější fousky na tlamě, ale nikdo by neřekl, že už jsem vlastně děda. Vždyť běhám stejně rychle jako za mlada. A když se z něčeho raduji nebo si hraji s nějakou hračkou, říká Martina s Pavlem, že jsem pořád jako štěně. Ještě že žiju s Martinou a Pavlem. Když vidím tady přes 3 pozemky toho Charona, tak bych s ním neměnil. V létě v zimě je u boudy, nikdo si s ním nehraje, nikdo se s ním nemazlí a ani vůbec nechodí na vycházky. Ten má tedy psí život!
Martinu a Pavla mám rád. Rád si s nimi hraju, skotačím, běhám na vycházky a cítím, že i oni mě mají rádi. Však jsem se taky kvůli nim naučil spoustu těch jejích slov a hodně rozumím, co říkají. A taky je víc poslouchám než když jsem byl mladý. Jo, skoro na slovo. Někdy se mi sice nechce a otálím, ale poslechnu.
To je divný. Něco mě hrozně bolí v břichu. Srdce se mi může rozkočit a dýchám, jak kdybych běžel maraton. No, něco vydržím a nebudu přece skučet. Nějak se mi motá hlava, já snad omdlím…
Byli jsme u paní doktorky. Dala mi několik injekcí a kapačku. Pavel s Martinou jeli pro jednoho pána a jeho rotvíka Akima. Přijeli za mnou k doktorce a Akim mi daroval krev. Po několika hodinách si mě odvezli domů.
Po několika dnech to je už dobrý. Nejraději bych šel zase lítat po lese, ale Martina s Pavlem se mnou chodí jen kousíček po cestě a zase domů. Prý že jsem nemocný a nesmím lítat. A je to dobrý, dávají mi teď více kuřecího masa s rýží, místo granul. Moc mi to chutná.
Tak už je to tu zase. Zase ty bolesti v břiše a zase se mi motá hlava a rychle dýchám. Martina s Pavlem sedí u mě, hladí mě a jsou smutní. Teď už k doktorce nepojedeme. Stejně posledně zjistila, že mám nějaké vnitřní krvácení. Plné břicho krve a přes tu krev nic ultrazvukem neviděla. Operaci bych prý nepřežil, že by tu narkózu nevydrželo moje srdíčko.
Je to zase dobrý. Nic mě nebolí, jsem veselý a dovádím. Martina s Pavlem jsou taky rádi, že jsem se z toho zase vykřesal.
Dnes už to mám po šesté, co mi to před měsícem začalo. Je 2.12.2007, 6 hodin ráno a zase ty bolesti. Ale něco vydržím.
Půl osmé. Teď se zdvihnu a popojdu si lehnout jinam. To se mi motá hlava. Pár krůčků… Ještě, že mě Pavel chytl a nebuchl jsem sebou tak o zem.
… Jé, už to nebolí. Už je mi dobře. Tak nebuďte smutní a nebrečte. Třeba se vám převtělím do nového štěněte, které si na jaře koupíte. Mám vás rád….
* 23.12.2000 + 2.12.2007